Brio CZ - Připravujeme

Čínská kultura, především literatura, byla u nás dobře známá již od středověku. Vždyť první pře­klad konfuciánského kánonu do evropského jazyka byl vytištěn v pražském Klementinu již v roce 1711 a v opisech misionářské korespondence se k nám dostávaly také fundované informace o této vzdálené zemi. Díky edicím M. V. Krameria se naši předkové seznámili rovněž s čínskou lidovou literaturou a oblíbili si ji, jak o tom svědčí i opakované zpracování těchto klasických příběhů v tvor­bě českých obrozenců (například balada o dívce Mulan od J. Vrchlického). Ve 20. století kromě známých Mathesiových parafrází na čínskou poezii vyšlo také několik překladů a převy­prá­vění nej­slavnějších čínských pohádek. Naše publikace je více než důstojnou pokračovatelkou této tradice.

Nový výbor čínských pohádek zpřístupňuje nejoblíbenější lidové příběhy, které se na čínském území po staletí tradovaly mezi příslušníky nejrůznějších etnických skupin a častokrát se staly též podkladem pro jevištní či filmové zpracování. Díky této knížce se čtenáři poučí nejenom o etnic­kých Číňanech, ale také o dalších zajímavých skutečnostech. Příběhy v této knize představují směsici námětů, známých v různých podobách, a to nejen slovesných, ale i výtvarných.

Čínský národ dnes tvoří 56 národností, z nichž nejpočetnější jsou Chanové, ve světě označováni za etnické Číňany. Žijí roztroušeně po celé zemi, avšak největší koncentrace Chanů je v pobřežních a centrálních oblastech. Podle posledního sčítání k 1. 11. 2000 tvoří 91,5 % všech obyvatel ČLR (tj. 1 159 400 000 lidí) a v našem výboru je reprezentuje šest pohádek. Nejpočetnější ze zbývajících 55 menšinových národností jsou Čuangové, žijící v jižní a jihozápadní Číně (16 178 800 příslušníků); jejich bohatý folklor zastupují čtyři nejslavnější pohádky. V sousedství žije také starobylá národnost Miao ( 8 940 100 lidí); tuto svéráznou kulturu přibližují ve výboru dva příběhy.

Prostřednictvím jedné pohádky je představeno ještě devět dalších menšinových národností z různých koutů Číny. V severovýchodní části žijí potomci posledních císařů Mandžuové (10 682 300 příslušníků) i málopočetní chovatelé sobů Oročoni (8 200 lidí). V jihozápadní Číně poutají po­zornost turistů mimo jiné také pestré oděvy národností Jao (2 637 400 lidí), Paj (1 858 100 lidí), Cha-ni (1 439 700 lidí) či Blang (jenom 91 900 příslušníků).

Některé národnosti usazené na čínském severozápadě již před staletími přešli na islám a dodnes si zachovávají své výrazné rysy. Deset tzv. muslimských národností reprezentují v této knize mocní Ujguři (8 399 400 lidí) i téměř neznámí vyznavači islámu, nazvaní národnost Tung-siang (pouhých 513 800 příslušníků). Nejpočetnější muslimskou národnost však tvoří Chuejové (9 816 800 lidí), potomci perských a arabských kupců, vojáků a řemeslníků, kteří se ve středověku oženili s Čí­ňankami. Je to současně jediná národnost, která nikdy neměla svůj vlastní jazyk a vždy používala místní dialekty. Žijí roztroušeně doslova po celé Číně a ve starých městech mají dodnes své samostatné čtvrti, v jejichž centru stojí mešity.

V mnoha oblastech jižní, západní a severní Číny žije pohromadě více národností, které se vzá­jem­ně ovlivňují a obohacují své příběhy i díky námětům od sousedů. Jako ilustraci takového multi­etnického soužití jsme zařadili pohádku z Chaj-nanu, tropického ostrova plného pohádkových krás.

Čínská civilizace a kultura jsou založeny na psaném slově; pomocí znaků se totiž stíraly jinak velmi výrazné hranice mezi jednotlivými dialekty čínštiny (tj. jazyka Chanů). A dokonce se jimi mohly zapsat i příběhy vyprávěné v jiných jazycích. Proto měla psaná (a tištěná) literatura v čín­ských dějinách neobyčejně významné postavení. Mluvíme-li o čínské literatuře, obvykle si pod tímto pojmem představujeme klasickou autorskou tvorbu. Již ve starověku však byly písemně zachyceny rovněž lidové tradice, vždyť i nejstarší a nejslavnější výbor čínské poezie, Kniha písní Š'-ťing, je ve své podstatě sbírkou lidových písní z různých částí země. V pozdějších výborech lidové slovesnosti byly občas zaznamenány i příběhy jiných etnických skupin, nejenom Chanů. To vedlo k tomu, že mnoho příběhů, předávaných původně pouze ústně, vstoupilo do psané literatury a spisovatelé hledali v lidových formách nové podněty a náměty pro svou tvorbu. Autorská a lidová tvorba se ovšem obousměrně vzájemně ovlivňovaly, nejoblíbenější náměty byly mnohokrát přepra­covány do nejrůznějších žánrových podob a dodnes jsou po celé Číně velice oblíbené. Taková je též po­hádka Dcera dračího krále, jeden z mnoha oblíbených starých příběhů, jenž poprvé zapsal Li Čao-wej v době slavné dynastie Tchang (618–907). Velice rychle se v nejrůznějších podobách a variacích rozšířil po celé Číně a později se stal také základem dvou klasických divadelních her. Na tomto příběhu bylo v nedávné době založeno i několik filmových zpracování.

Kniha přináší velké bohatství námětů, všechny příběhy však mají něco společné. Ačkoliv u nás tradiční čínskou kulturu spojujeme především s konfuciánstvím, taoismem a buddhismem, v těchto pohádkách najdeme velice málo náboženských prvků. Není v nich ani honosný přepych císařského dvora. Je v nich však převaha „obyčejných“ lidských citů, všednodenních radostí a strastí. Jako všude na světě, i čínské pohádky jsou o statečných hrdinech a krásných dívkách, kteří podstupují oběti a překonávají překážky, někdy i s pomocí nadpřirozených sil. Je zde však jeden výrazný rozdíl: navzdory veškeré pohádkovosti zůstávají tyto příběhy hodně realistické. Stejně jako v čínské každo­dennosti, i v pohádkách rozhoduje zájem většího celku, ne jednotlivce. Hrdina neodchází do světa hledat prospěch pro sebe, ale chce napravit křivdu spáchanou na blízkých lidech, příbuzných a sousedech. Synové hledají štěstí pro svou matku, manželé řeší problémy celé vesnice. Ne vždy v čínských příbězích dobro zvítězí nad zlem beze ztrát, ne vždy žijí hrdinové šťastně spolu až do smrti. V zájmu dosažení cíle častokrát obětují i svůj život nebo se po smrti promění v ptáčka, motýla či jiný přírodní objekt, aby aspoň v transformované podobě mohli nadále chránit své milované. Zůstávají však žít v paměti vděčných lidí, kteří na jejich počest pojmenují pramen životodárné vody, věrné lásce zasvětí významnou památku nebo jim postaví zádušní chrám a uctí­vají je jako zbožštěné ochránce země.

Ve všech pohádkách na světě se opakují podobné motivy, vždy se však přizpůsobují specifickým místním okolnostem. Pohádky čínských národností se tak stávají klíčem k pochopení čínské menta­lity, vysvětlují mnohé zvyky a obyčeje, s nimiž se můžeme setkat též u nás, u svých asijských sou­sedů. Právě proto se mohou stát zdrojem zábavy a poučení i pro dospělé.

(Připravila Ľubica Obuchová)